Atmosférou nadprůměrný koncert Coldplay

Coldplay platí za koncertní jistotu současnosti. Jejich poslední album Viva La Vida aspiruje na desku roku a v České republice doposud ještě nikdy nevystupovali. Stejně jako dříve bývávají srovnáváni se svými kolegy U2, tentokráte však již nikoli pouze kvůli určité podobnosti v některých skladbách či postupech, ale i díky kvalitám, k nímž se partě okolo Chrise Martina podařilo vystoupat. A hit Clocks, kdysi dávno, se mi beztak líbil. Nemohl jsem tedy chybět.

Před stanicí metra Českomoravská je dvakrát více lidí než jsem čekal. Před samotným vstupem je třikrát více lidí než jsem čekal. Zkouším štěstí u akreditací, ale marně. Tento koncert je natolik přitažlivým, že jsem musel protentokrát poctivě pro lístek. U pokladny mi slečna s půvabným úsměvem oznámila, že jsem dítě štěstěny – ke stání měla poslední lístek. Po té již jen k sezení někde, kdo ví kde, vzadu. Zdvořile jsem ji poděkoval, sbalil lístek a prohodil něco o tom, že přirozeně. Horší byla vidina stání ve frontě. Po chvíli týpek vedle mě prohodil: „Stojíme tady už půl hodiny a pořád na stejným místě.“ Hmm, já jsem tady pět minut a stojím na tom samým. To víte dítě štěstěny. To už ale chlapec ve vestě pořadatel natahuje přímo před nás pásku a nám dochází, že stojíme na opačné straně, než by bylo záhodno. Po vlně projevené nevole nám poradil ať jdeme dozadu k „osmnáctce“ že tam je prý volno. Když jsem procházel úzkým průchodem směřujícím mě k bezpečnostní bráně, nemohl jsem se ubránit pocitu prasete ženoucího se na porážku, ach ta bezpečnost. Po průchodu branou, která svítila červeně a pískla a blikala a já se dozvěděl, že prý mám hodinky a můžu tedy jít (hodinky jsem neměl) jsem úspěšně po necelých 5 minutách uvnitř. To víte, dítě štěstěny. První co mě zajímá, je stánek s pivem. Je třeba ty davy lidí okolo rozpít. A teď už hurá dolů na plochu věnovat se dění na koncertě.

Když přicházím, předkapela Albert Hammond Jr. končí. Prohlížím si osvětlenou arénu. Ne, nejsem tady poprvé, ale co chcete jiného dělat, když to trvá tak sakra dlouho. Mezitím šplhají ke světlům pánové osvětlovači, aby se usadili do svých tak trochu scifi sedadel. Hmm, tohle bude velký. Na každý straně dva. Uprostřed obrovská koule. Plno až po střechu. Blik, světla zhasínají, na černém závoji skrývajícím plátno za scénou se objevují obrysy postav z obrazu Svoboda vede lid od malíře Delacroix, který zdobí přebal alba a ozývají se tóny Straussovy klasiky Na krásném modrém Dunaji. Vypadá to na exkurzi do historie. Mohutná světla tuto myšlenku však zapuzují a Violet Hill se rozeznívá naplno. Před tím bylo možno zaslechnout pár tónů songu Life In Technicolor a následuje trojlístek hitů Clocks, In My Place a Speed Of Sound. Radost z těchto posluchači prověřených skladeb kazí Martinův zpěv. Na jeho hlase bylo patrné nachlazení a dá se říci, že ona hlasová indispozice, jež se v určitých momentech promítla do celkového projevu kapely, byla jedinou chybou, jež bych koncertu vytknul. Hudebně tedy koncert nebyl dvakrát vydařený, ale co kapele uniklo na technické stránce, to vynahradili svým nasazením.



Neuběhla pomalu ani polovina koncertu a celá aréna byla na nohou. Řekl bych, že toto se nestává často, zvlášť je-li v publiku ze své podstaty přítomna část, která nekriticky přijímá své miláčky a i za onu malou výtku je schopna tento report odsoudit k záhubě, a část, která z opačného pólu, ale stejné podstaty kritizuje tak nějak ze zvyku pro jistotu vše a dokonalé by bylo snad jen to vystoupení, které si zahrají sami. Evidentně však díky reakci většiny publika tvořily tyto „části“ menšinu a atmosféře to napomohlo k dokonalosti. Coldplay rozdávali emoce na stříbrných podnosech a tvářili se u toho jakoby se jednalo o něco zcela normálního. Jejich obrazy se střídaly s obrazy projekce nejen na plátně, ale i na obrovských koulích zavěšených ze stropu. Tmu protínaly lasery podobně jako na jiných zde pořádaných akcích a zvuk čeřily tóny skladeb jako např. Chinese Sleep Chant, jakožto novinky z posledního alba, případně skladby Fix You. Ta se na první pokus nepovedla, což vzhledem k samotnému názvu působilo úsměvně a Martin to pečlivě okomentoval, a tak si ji střihli pánové ještě jednou v přídavku.



Mezi tím zazněly God Put A Smile Upon Your Face či Viva La Vida a pánové doslova utekli z pódia na opačnou stranu přímo do hlediště. Tento trik zafungoval na výbornou a minimálně ti, co měli svá místa přímo u malého improvizovaného pódia mezi sedadly, si odnesli neopakovatelný zážitek. Ti nejbližší měli čtveřici Coldplay doslova na dosah. Takto v akustickém provedení předvedli skladby The Scientist a Death Will Never Conquer a za zvuků opětovně znějící Viva La Vida, tentokrát však v příjemném tanečním remixu, doběhli zpátky na scénu, aby dokončili svou jízdu, na kterou nás vzali, skladbami Politik, Lovers In Japan a hitem Yellow. Po té následovalo opakování skladby Fix You s pohotovým vtípkem přímo v textu, v podobě narážky na absces v případě provedení prvního a odchod domů. To je ta horší část, ale nutná. A horší, o to více, že tento koncert byl skutečnou jízdou do emotivních krajin. A Coldplay zdaleka nejsou jediní, kdo umí pohladit klávesy, tak, že rozněžní každého, kdo hudbu vnímá naplno, ale jsou jedni z mála, kteří klávesy nehladí pateticky a s přílišnou křehkostí, která je ve svém finále spíše k smíchu. A za to jim patří dík.