Report z navrátivší se Citadely

Citadela s pořadovým číslem jedna se konala v roce 1998 a zastavila se před dvěmi lety na čísle 28. Není tedy divu, že společně s Orion Hallem a Apokalypsou, patřila k tomu nej , co tehdejší scéna mohla nabídnout. Jak na tuto veskrze bohatou minulost, jež má Citadela za sebou, uslyší dnešní party people se tak trochu paradoxně rozhodnul vyzkoušet produkční tým Apokalypsy, konkrétně Michaela Salačová production s.r.o. Dvě akce, které kdysi stály proti sobě, tak de facto spojily síly a každá po svém se bude pokoušet posunout cz scénu zase o kousek dále. Apokalypsa už tak nějaký ten pátek úspěšně činí, na Citadele bylo, aby v pátek 23. ledna ukázala, jak si s touto výzvou poradí.

Nápovědou, jakým směrem se Citadela bude ubírat, bylo zveřejnění line-upu. Těžko říct, do jaké míry lidi nalákal, a do jaké svou nevyrovnaností spíše odradil. Za sebe mohu říci, že ač Karotte či Léger byli velkými lákadly, tím hlavním co pracovalo ve prospěch myšlenky jít na tuto akci, byla zvědavost. Doba, kdy Citadela zažívala největší boom, byla přesně tou, kdy jsem začal pronikat do světa taneční hudby a přirozeně jsem tak několikrát chtěl tuto akci navštívit, nikdy se mi to však tehdy nepovedlo. To, že se Citadela vrací na scénu jsem tedy vnímal jako druhou šanci, kteroužto propást by bylo hříchem, neboť mít přehled je tak trochu mým krédem. Ti, co to vnímali podobně jako já, či Citadelu přímo zažili a vrátili se z jakési nostalgie, tvořili jednu část návštěvníků. U té druhé bylo patrné, že přišli ani ne tak kvůli Citadely samotné, nýbrž prostě na párty, což s sebou neslo i negativní jevy, o těch ale až níže.



Nyní se zastavme u line-upu. Dá se na něj nazírat dvěma způsoby. Z jedné strany jej můžeme odsoudit jako prazvláštní experiment, kdy kontrast mezi jednotlivými DJs je patrný na první pohled. Z té druhé však můžeme ocenit snahu produkčního týmu s line-upem pracovat a nesestavovat jej pouze dle zaběhlých pravidel. Znovu obnovená párty, která se v minulosti již jednou hledala a nechce být jen další techno či trance halovkou, si takovýto přístup zaslouží. Jde jen o to, aby výsledný koktejl nebyl příliš sladký či naopak bez chuti. Do jaké míry se to organizátorům povedlo, je na každém účastníkovi. Někomu změna stylů vysloveně vyhovuje, jiný by uvítal menší míru experimentování. Z mého pohledu byl výsledek nakonec právě tak trochu sladký, za což mohli tranceoví Durand a Gielen.

Prvním, kdo roztočil vinyly v prostorách Boby centra, byl Click Joe. Toho jsem si však bohužel poslechl jen ze sluchátek po cestě do Brna. Dorazil jsem přibližně v polovině setu Orbitha krátce po tom, co jsem během cesty z nádraží do haly docela slušně zmoknul, což jsem shledal jako začátek párty přímo nevhodný. Nicméně Orbithova selekce byla příjemná a sotva mě svým elektrizujícím electrem pozitivně naladil, nabídka baru (dá-li se to tak vůbec nazvat) mě opět vrátila zpět na začátek. Třetinka jakéhosi nadnárodního Heinekenu, který má k poctivému pivu sakra daleko, přelitá do plastového kelímku mě absolutně neuspokojovala. Zbytek snad nemá ani cenu komentovat. Bary, respektive jejich nabídku tak považuji za jeden z mála mínusů na jinak po organizační stránce povedené akci.

To už se ovšem chystal na scéně mistr Karotte a ta pravá minimalová smršť mohla začít. Karotte má za sebou 20 let djingu, 10 let produkování a spolupráci s předními evropskými DJs. U nás však ještě nehrál, a tak se dal považovat za největší lákadlo akce.



Za mixpultem se prezentoval svým osobitým groovy, techy, moderním soundem a ač jeho set minimálně ze začátku zněl dost specificky, lidi se alespoň sem tam chytali. Přispěl k tomu i Karotteho entuziasmus, s jakým se do mixování pouštěl. Evidentně si hraní užíval, doslova řádil, až z toho ke konci setu trochu sklouzával k míň vychytaným trackům. I tak ale jeho vystoupení bylo zážitkem, jaké zde nevídáme příliš často. Důkazem jeho fresh nálady bylo pak setrvání na scéně i po nástupu Sebastiena Légera. Ten na rozdíl od Karotteho u nás již byl a myslím, že speciálně na Creamfields určitě nezapomene. Pro tento večer se však mohl plně soustředit na svůj set a dokázat lidem dole, kdo je tady dnes headlinerem. To, jak byl jeho set rozjetý, příjemně navazující na Karotteho, dokládalo spontánní taneční vystoupení Michaely Salačové s Karottem na jednom ze dvou mol vybíhajícím do publika. Myslím, že právě publikum, minimálně jedna jeho část jim mohla nadšení závidět, či spíše si z něj vzít příklad. Nepopírám, že většina dole přítomných se dobře bavila, tvrdím však, že do jiskřivé atmosféry plné euforie a ryzí zábavy měla ta citadelovská poněkud dál. Výjimku tvořily náznaky hitů, např. od francouzských kolegů Daft Punk. Krom hitů i neznámých pecek měly dav nakopnout také údajné legendy z dílů minulých, a to Dark Angels. Jejich taneční prvky však působily spíš jako doplněk, který nějak zvlášť nenadchnul, ale ani neurazil.



Tou dobou na La Grottě, která celý večer frčela v rytmech techna, udávali tempo Toky s Bossem. A mohu říci, že Boss dodal svou částí Tokymu přesně ten lesk, který mi u jeho vystoupení o týden dříve na Czechpointu chyběl. Vůbec La Grotta celý večer nehrála ani tak roli druhé stage, jako spíš alternativy na téměř stejné úrovni. A s tím, jak se lámaly žánry na stagi hlavní, proměnilo se i osazenstvo zde. S koncem setu Légera část lidí utekla sem a milovníci svižnějších beatů zase odešli na své trance star.

Těžko se mi hodnotí sety pánů Duranda a Gielena, sic trance není mým šálkem čaje. Na druhou stranu stačí chvíli poslouchat, snažit se zachytit co Dj chce tím kterým trackem sdělit a nějaký ten obrázek si pak udělá každý. Co se týče Richarda Duranda, objektivně vzato nezahrál špatný set. Trance v jeho podobě je ještě jakž takž stravitelný a není pouze tupou přehlídkou hitovek. Minimálně ve své škatulce dosáhl na metu vcelku vysokou, byť příznivcům předchozích DJs se zřejmě tak jako tak nezavděčil. Vtipnou vsuvkou pak byl vstup Aleše Blehy na scénu a zamávání lidem. Evidentně to s párty Full Moon myslí vážně a jsem zvědav, do jaké míry se vyplatí dělat promo i v Brně. Dle jeho slov určitě ano. Ale zpět k Citadele. Ta už naplno vstoupila do tranceových vod. Ani Durand se neubránil Teistovi a zahrál mimo jiné jeho track Lethal Industry, ovšem ve svém remixu. Naplno pak v osvědčených skladbách pokračoval další DJ večera, holandský Johan Gielen. Ten platí na tranceovém nebi za jednu z nej hvězd, nicméně místo jasné záře předvedl sotva záblesk svitu jeho hvězdy. Jakékoli pokusy o progresivní zvuk, které tu a tam zařadil Durand, byly pryč a Gielen sázel na jistotu. Zazněli třeba Faithless a jejich We Come One, Chemici a Hey Boy, Hey Girl, či jeden z četných remixů nesmrtelné Born Slippy od Underworld. Při vší úctě k výše jmenovaným trackům, tohle už byla dekadence, která mě odporoučela do brzkého rána na cestu domů.



Závěrem je potřeba říci, že párty se vcelku důstojně vrátila zpět na scénu a i přes malé ušlápnutí směrem k trance music nabídla zajímavou směs DJs, která tak byla zase trochu něčím jiným, než na co jsme již zvyklí. Organizačně vše běželo bez problému, čemuž nejspíše pomohla i nižší návštěvnost než na Apokalypsách. Výzdoba i světelný park pak jakoby kopírovali návštěvnost ve smyslu nižší číslo, nižší standard. I tak ale občas lasery běžely naplno a v prostoru se houpala obří CD. Co si pro nás promotéři připravují dále zjistíme 29. května, na kdy je naplánován další díl. Aktuální otázkou také je, zda Citadela zůstane v Boby, či po vzoru své sesterské Apokalypsy změní působiště.

Upozornění: následuje subjektivní pasáž reportu. Méně čtiví dále nepokračují.

Závěrem si rovněž nemůžu odpustit poznámku směrem k návštěvníkům akce. Byť někteří to v reportu nepožadují (tímto zdravím „našeho“ Joe Chaucera). Na Citadele byly totiž sterilní postavy nagelovaných chlapců a voskových slečen v takové míře, že se to již nedalo ignorovat. To, že chce někdo vypadat extravagantně, je v pořádku, pokud ovšem zvolí tu správnou míru. Co je však originálního na pánech bez trik netuším. Aneb potkáte-li v chodbě k wc hned tři takové mimózy, z nichž dvě do vás vrazí a všechny nesou výraz, že právě oni jsou ti nej-všechno, je vám z toho tak trochu úzko. Je více než jasné, že tito lidé, kteří se díky svému nízkému sebevědomí musí schovávat za vnější symboly v podobě rádoby top značek, by se konstantně bavili i na diskotéce (kam by navíc zapadli mnohem lépe) bez ohledu na to, zda za mixem stojí mistr Karotte či jakýsi lokální pouštěč. Myslím a jsem si tím i jistý, že skutečně dobrý promotér má zájem na tom, aby na jeho akce chodili lidi, kteří mají o hudbu, jež jim prezentuje skutečný zájem a nejdou jen a pouze konzumovat v tom nejširším slova smyslu. Tyhle postavy párty degradují na plechovku, kterou vypijí, zmáčknou a odhodí na zem. Pokud mají takovou touho být tak strašně in, měli by své ošacení konzultovat s odborníky, poněvadž takhle jsou úplně mimo a svou malost dokreslují naprosto jistým výrazem, jakoby si říkali „Jo, tohle je ono, teď jsem in.“ Tímto také vzdávám hold všem fotografům, kteří musí snášet neustálé žádosti o vyfocení slečen, jež vypadají pod vrstvami make-upu jedna jako druhá…