Garnier vynesl Akropolis do vyšších sfér

Je to už nějaký ten pátek co stěny mojí empétrojky trhají beaty skladeb z alba Unreasonable Behaviour a skrze sluchátka dělají z mých uší vysavače prahnoucí po každém tónu. Nevím co jsem dělal jedenáctého října 2007, ale vím jistě, že jsem nebyl v Akropoli. Ten večer tam operoval právě Garnier a já si musel ještě rok a půl počkat. Odměnou mi budiž následující vystoupení v Roxy a taky zbrusunový sound novinek z připravovaného alba Tales Of Kleptomaniac, které celému turné dává rámec.

21. březen byl pro většinu normálních lidí prvním jarním dnem, pro nás ostatní datem, které zapíše zase jednou sakra výraznou kapitolu do našeho party života. Těžko říct, zda si to Garnier uvědomuje, zda není svou hudbou pohlcen natolik, že nevnímá běh času okolo sebe, každopádně z přítomných lidí udělal loutky do svého představení, které bylo jako jízda kabrioletem se zavřenýma očima a vůní levandule.



Ještě než jsme dobrovolně nastoupili na tenhle výlet stihli jsme, někdo více, někdo méně, se rozehřát nějakým tím drinkem. A bylo to vcelku snadné, krátce po sedmé byl „Akráč“ poloprázdný. Čekali jsme fronty, a dostalo se nám volného průchodu. Chtěli jsme pivo a měli ho v ruce dřív, než člověk stihnul zaplatit. Chtěli jsme Garniera a o on se úderem osmé objevil. Někdo šel rovnou do kolen, někdo takticky vyčkával. Decentní světla narážela do těl účinkujících a my dole si tak vychutnávali jejich siluety a pozorně sledovali každý jejich pohyb. Zvláště pak pohyby jejich prstů. Ať už těch Garnierových či Scana X na mašinkách a laptopech v čele, či na klávesách Benjamina Ripperta, saxofonu Philippa Nadauda nebo trumpetce Philippa Anicauxe.

Start byl pozvolný, přesto intenzívní. Než jsem stačil vydýchat nástup celé téhle show, zazněly první tóny Crispy Bacon. Stál jsem tam a připadal si jako když před sebou máte krásnou mladou holku a v jejích očích vidíte vše co se tu noc může stát. A ona se usměje. Stěny se chvěly a Garnier přidával na tempu. Balkón zel prázdnotou, ale pod ním se rozjížděla taneční smršť, kterou Garnier podtrhoval svými dirigentskými kousky. Rozdával pohyby rukou instrukce, kdy který part má příjit, kdy zesílit, kdy ubrat. Chvílemi mi přišlo, že by byl spokojenější co by chobotnice, tak aby si vše ovládal úplně sám.



Jeho výraz připomínal maximální soustředění mixnuté Trojanovým partem z Jedné ruky co netleská. Intenzita se dala krájet a jakoby na pozoru před ostrostí těchto břitů, které se do nás zařezávaly pořádně hluboko, se měl Scan X. Tento velikán taneční scény působil vedle Garniera jako ten co mu mistr svěřil část svého kouzla a on to prostě jen nesmí zkazit. Nic víc, nic míň.

Velký dík za nasazení a stoprocentní výkony patří pánům Philippům z dechové sekce. Dodávali celému koncertu nádech jazzové pohody a křišťálové čistoty každého tónu. Když Garnier řekl Á, oni řekli B, vždy ve správnou chvíli, vždy s jistotou. Tohle nebyl koncert, tohle byla hra. Hra smyslů dovedená téměř k dokonalosti. Proč téměř? Vše je totiž relativní a na deset spokojených návštěvníků připadá jeden potencionální zklamaný. Třeba se jen nedostal na stejnou vlnu, třeba jen nepochopil že umění je poslání a Garnier se jím řídí bezezbytku. Faktem však je, že přechody mezi styly byly rychlé a nekompromisní. Chceš se nadechnout? Tady máš drum and bass ve skvělé M bass. Chceš vydechnout?

Tady máš Gnanmankoudji. Ne to není nový styl. To je předvoj nového alba, který leccos napověděl a přesto se vyplatí si nové album, jež vyjde v květnu poslechnout. O překvapení nebude jistě nouze. A překvapením té noci rozhodně nebyla The Man With The Red Face, patří ke Garnierovi jako hrb k velbloudovi a už kvůli toho sexy saxíku ji člověk chce slyšet zas a znova. 

Ač koncert trval poctivé dvě hodiny, uběhlo to strašně rychle. Ono to tak bývá a dá se říci, že čím více se vám koncert líbí, tím rychleji je minulostí. Ale tohle opravdu bylo jako mávnutí kouzelného proutku. Jakoby se do té jedné vteřiny dostalo úplně vše, co může elektronická hudba nabídnout. I dubstep tam byl, techno nesmělo chybět, drum and bass tam taky byl. A taky všichni ti kdo onen večer navštívili Palác Akropolis a nepodlehli pouze svodům setu, který byť byl zásahem číslo dvě tu noc, byl přeci jen tak trochu z jiného soudku. Tohle nebylo o precizním mixování, projekci, která zde úplně chyběla, o přátelích, pivech, probuzení v mhd, odpoledni s kocovinou. Tohle bylo o každém z vás a Garnierovi. Každého vzal za ruku a protáhnul jej svým světem. Komu se nelíbilo, i tak musel odejít poctěn, protože když už nic, tak z hlediska provedení toto bylo zkrátka výjimečné. Na konci, který obstarala jedinečná Acid Eiffel jsem si připadal po tanečních kreacích tak trochu vyčerpaný. Jakoby ze mě Garnier vysál veškerou energii. Aneb ladně na dně. Zvedl mě z něj zlámaný definitivní konec a touha tohohle mága vidět tu noc ještě jednou. Au revoir Monsieur Garnier.