Do Prahy přijedou Black Mountain. Rád bych jim tu udělal pořádnou agitku, protože jejich poslední desce
Wilderness Heart jsem dost trapně propadl. No a myslím, že vy byste mohli taky. Přitom si můžete říct, že podobných projektů existují celé zástupy a navíc: fousáč s brunetou a bandou zarostlých hipíků v ošoupaných manžestrácích vás prostě nemůžou zajímat. Jenže. Zpozornět byste měli třeba už jenom kvůli tomu, že jste slovo manžestráky neslyšeli pěkně dlouho. A taky proto, že tahle banda není jenom skupina zastydlých zbožňovousů kapel typu Black Sabath nebo Velvet Underground, ale banda kámošů, kteří ve svém posledním projektu spojili všechno, na čem do té doby stavěli. Představuju si to jako scénu z Krotitelů duchů: Stephen, Amber, Matt, Jeremy a Josh to společně smaží do uslintaného ducha Ozzy Osbourna. Nebo tak něco. Každý ten film viděl, ne?
Píšu to takto hlavně proto, že skoro každý z členů Black Mountain má nebo měl dost zajímavé vedlejšáky, které, a klidně mi dejte jednu na solar, se všechny sbíhají právě v tomhle syrovém projektu. Black Mountain jsou všechno: Jerk With A Bomb, Pink Mountaintops (Stephen), Lightning Dust (Amber, Josh) a Blood Meridian (Matt), ale jsou ještě daleko víc. Jejich první dvě desky
Black Mountain (2005) a
In The Future (2008) byly něco jako dost vydatný předkrm, ta poslední placatice už je prostě hlavní chod se vším všudy. A nejen proto, že si BM vzali pod křídla producenti, kteří ví, o čem mluví. Je to hlavně proto, že ta deska je plná věcí řezaných podle šablony psychedelické balady
No Hits (2005), skoro narůžovělé kytarovky
Angels nebo riffy přetékající
Stormy High (2008). Všechno pěkně pohromadě, servírované v úhledných krabičkách.
Vývoj směrem k energické, ale zároveň tak nějak podivně lísavé
Wilderness Heart, si každý může projít tam a nazpět, třeba stokrát, a pokaždé po jiném mostě. Já se procházím nejraději po tom, který dohromady postavili Stephen McBean a Amber Webber, která zpívá, jakoby měl za pět minut skončit svět. A že se zpívá! Wilderness Heart je daleko upovídanější než In The Future, která měla ještě o něco temnější a těžší odér; je totiž postavená na daleko optimističtějším podkladě, který ale při zemi pořád drží velká dávka nostalgie a melancholie a stesku a vůbec tamtoho všeho „předtím“. No a ty klávesy. Co Jeremy v náznacích předváděl třeba v písni
Queens Will Play dostalo úplně volný průchod v
Old Fangs. A neříkejte mi, že to není zážitek.
Black Mountain se tentokrát drželi při zemi i co se týče délky skladeb. Pryč jsou časy sedmnáctiminutových opusů. Kalhoty někdo zastřihl a místo volných zvonů nastoupily obtáhlé černé džíny a vytahaná trička. Žulové riffy samozřejmě nezmizely, ba naopak. Speed-metalová Let Spirits Ride je komprimát toho, co se na album kvůli váze nevešlo a funguje dost dobře jako vztyčený prostředník. Takový kanadský vzkaz: je to suprovní, že nás žerete, ale bacha na bradu. Jedna vám přiletí, ani nebudete vědět jak. Do té doby srdíčka. Divoká srdíčka.
Black Mountain zahrají 8. 4. 2011 v Praze.
www.myspace.com/blackmountain