Report z Electronic Beats

O té se více, podobně jako o dalších aspektech celé akce, rozepsal kolega J.N. ve svém reportu. My se více zblízka podíváme na samotnou hudební produkci, a to prostřednictvím videí.* Jiří píše, že každej, kdo přijde na otvíračku je loser, takže o Prince of Tennis se u něj nedočtete nic. Jasně z toho plyne, že bohémové prostě včas chodit neumí, takže ani zde video POT nenajdete. Nevím jestli je to dobrý začátek, každopádně vím, že škoda to je, protože jejich projekt za vidění a slyšení rozhodně stojí. Náplast je jasná - aktuální turné. Takže všichni, kdo je zmeškali, povinně 16.5. do Roxy nebo United Islands nebo Colours of Ostrava.

*Upozornění: Na přání promotéra EB byla videa z článku stažena. Ponecháváme jej tedy pouze jako komentář vydařené akce.

To Claire Boucher aka Grimes jsme už stihli, takže neštěstí zažehnáno, i když jedno tady přeci jen bylo, o objemu 0,4 litru v plastové nádobě zvané kelímek. Heineken opravdu ne. Co pila Grimes nevím, přesto za svými klávesami a kontrolery a vokalizéry poskakovala řádně, stejně jako její tři přátelé z Berlína, kdy jedním z nich byl otec druhého a poletovali po pódiu ve stylu Petra Marka z Midi Lidi. Do potemnělé Archy, kterou tu a tam krájela světla výkonných projektorů, kam se jen člověk podíval, krásně zářily žluté podkolenky, co měla Grimes na sobě, jakoby nám chtěla jejich září posvítit na cestu do jejího světa propojujícího pop s elektronikou skrze její rozněžnělý hlásek. Její poslední album vyšlo na prestižním labelu 4AD a jistý je, že o ní ještě uslyšíme. Ostatně je jí teprve 24, takže času má ještě spousty.

Obavy, že po Grimes nic lepšího nepřijde se s nástupem Woodkida vyjevily jako zcela plané. Yoann Lemoine aka Woodkid otiskl ze svých předloktí vytetované klíče na plátno na stagi, poslal vpřed svou kapelu a vstoupil na scénu, aby z nás udělal ptáky zobající mu z ruky. Tak nějak to bylo. Jeho spíše intimněji laděný, přesto velmi silný hlas, byl dechberoucí a spolu s dvojitými bubny, parádním piánem a dechovou sekcí fungoval jako tsunami, co smete vše co jí stojí v cestě. Jeho song Iron působil takřka hymnicky a krom toho, že si ho můžete dát v našem videu, doporučujeme i originální klip. Je jedním z těch videí, které vám určitě nebude stačit vidět pouze jednou. Videoklipy vůbec tomuhle francouzovi jdou. Tvořil např. pro Mobyho, Katty Perry či Lanu del Rey. V Praze byl ale pánem on a bylo to dobře. Jeho debut ještě ani nevyšel a přesto jeho popularita letí strmě vzhůru. Vidět ho v Arše bylo tedy zážitkem par excellence.

Erlend Øye je z Norska a svou kapelu The Whitest Boy Alive založil v Berlíně. Spojení těchto dvou destinací nemůže znamenat nic jiného než úspěch. Pánové si s ničím moc hlavu nelámou, od svých počátků v roce 2003 přešli od ryze elktronického projektu až ke klasické kapele, kde každý si se svým nástrojem pohrává, jak uzná za vhodné. Jejich koncerty jsou tak nezaměnitelné a originální. Ve velmi uvolněném duchu, doslova sálající optimismus a pohodu. Ostatně o tu správnou groove atmosféru jim jde především. V Arše představili své poslední album Rules a brzy dle zákulisních informací vyjde album zbrusu nové.

Finále dělící přítomné na dva tábory obstaral Mike Skinner. Zatímco jedini si užívali jízdu napříč žánry i lety, ostatní jen nevěřícně zírali. Skinner měl nějaký mix vcelku na háku, z vystoupení si udělal party i pro sebe a spolu se svým manažerem pálil jednu za druhou a byl evidentně v rauši. Jasně, byl to TEN Skinner z TĚCH The Streets, takže žádný precizní mix ani selekci jsem od něj nečekal. Proč taky. Frontman vcelku zásadní kapely si může v klidu dovolit svoji perfomence postavit na tom, co se mu líbí a na nás je zda to vezmeme či ne. Záčatek byl dobrý, postupně však ale byly exkurzy do všech možných koutů až příliš extrémní, takže celkový dojem spíše mdlý, přesto nikoli vyloženě špatný.