Četa z Krmítka: Děláme to pro prachy!

Uvědomila jsem si, že bych chtěla, aby lidé o dobré muzice věděli více. Vědoma si toho, kolik subjektivity a neznalosti s sebou nese recenze alb, oslovila jsem další 3 nadšence „z branže“. Takové, kteří si o muzice nechtěli povídat jen v hospodě. Sešli jsme se u Jakuba v Musictown Record Store, abychom se poznali a řekli si, proč to vlastně všechno děláme.


novinář Martin
Dj Iob aka Eib (Marek)
majitel obchodu Jakub
redaktorka Vendula

Vendula: Jakube nestůj u toho počítače! Pojď k nám. A když už jsme u toho, tak Marku rovnou začni a prozraď nám, na čem jsi vyrůstal.

Marek: Já se jmenuju Marek a pocházím ze severní Moravy.

Vendula: My nejsme klub anonymních alkoholiků!

Marek: Moje raná léta byla samozřejmě plná nějakých hardcore kapel. System Of a Down, Korn… Tím, že jsem ze severní Moravy, a tam ta scéna zase tak pestrá není, bylo v podstatě přirozené, že jsem začal sjíždět Faithless, Mobyho. Moje první CDčka, co jsem si kupoval byla Fat Boy Slim a Chemical Brothers. Následně jsem začal tíhnout k drum’n’bassu a freetechnu. Vždycky jsem se ale snažil hledat zajímavější věci, než co se hrávalo na parties. Rozšířil jsem si záběr, přišlo downtempo a Ninja Tunes records. Ten byl tenkrát na vrcholu – Bonobo a tak dál. Na druhou stranu jsem také začal hodně poslouchat reggae a elektronický dub..



Vendula: Reggae? Tak tenhle styl mě úplně minul! I v tom country nebo folku něco najdu, ale v reggae nikdy…

Jakub: Tohle mě taky nikdy neoslovilo.

Marek: V reggae mě zaujaly spíš kořeny - Bob Marley… Víc jsem ale tíhnul k dubu. Pak jsem se rázem dostal k té populární electro vlně, která přišla z Francie.

Vendula: Takže Justice?



Marek: Přesně! Justice, Boys Noize z Německa… A tomuhle předcházelo německé minimal techno. Pak mě začaly bavit styly typu garage. Následně jsem styly přestal vnímat, spíš sledoval, co nového přichází a moc to neškatulkoval. Jakube a co ty? Mě by zajímala tvoje puberta, začni od puberty!

Jakub: Ale to byla 80. léta…

Vendula: To se naši ještě ani neznali 

Jakub: Já jsem z hudební rodiny. Moje babička, operní pěvkyně Cecilie Strádalová, byla sólistka Národního divadla v Brně. Můj prastrýc hrál první housle v orchestru. Máma prožila život v divadle, také zpívala. Já tedy jsem z hudební rodiny, ale zpívat neumím…

Vendula: Jakube, zazpívej nám!

Jakub: Nenene! Na mě zbyl právě akorát ten konec, neumím zpívat, nejsem tvůrčí, ale okolo hudby se motám.

Marek: A když jsi vyrůstal v takovém prostředí, co ti pouštěli rodiče?

Jakub: No tak klasika – ABBA jela pořád



Marek: Takže spíš populární věci?

Jakub: Jo. Vy jste všichni mladí, vy to vnímáte asi trochu jinak…

Marek: Počkej, kolik ti je?!

Jakub: Čtyřicet.

Martin: No moment.. nejsi o tolik starší než já! (Martinovi je 36, pozn. redakce)

Jakub: A tam, kde jsem vyrůstal, v Novohradských horách u hranic, jsem to moc neřešil…

Martin: Novohradský hory… to mi zní jako nějaká písnička!

Marek: Takže poetický kraj!



Jakub: Ano, rodiče oba Moraváci, ale já jsem už Jihočech. A tam jsme se o hudbu až zas tak nezajímali, protože jsme byli třeba rádi, že nás nezastřelí – u hranic a drátů…

Martin: A jaké to je, když vyrůstáš v rodině, která dělá muziku v klasické podobě?

Jakub: Skvělé! Chodili jsme na koncerty, babička zpívala…

Martin: A dalo ti to nějakou hudební teorii? Já osobně nenakreslím ani houslový klíč, ale ve chvíli, kdy si pustím Bacha a potom jungle, tak já přeci o té muzice vím víc, víc jí rozumím. Máš to tak?

Jakub: Ano. Já to vzdělání nemám naučené, ale naposlouchané. Takže si myslím, že hudební sluch mám, nicméně je to dáno tím, že jsem to zdědil a že jsem v takovém prostředí žil a vyrůstal. Divadla, koncerty - třeba za komančů, to byla celá hudební pásma, kdy babička přišla a vysvětlovala nám, dětem, různé zajímavosti o hudbě.

Marek: Takže si na to pamatuješ?

Jakub: Jo, pamatuju. A když si vzpomenu na situaci, kdy ve Vyšším Brodě, v klášteře, zpívala babička Bacha… Bál jsem se, protože ten Bach je takový temný, ale fakt to bylo super. Takové situace člověka dostanou.

Marek: A když se dostaneš do puberty? Tam je člověk v takovém tom období vzdoru. Nemáš pocit, že bys najednou poslouchal něco diametrálně odlišného?

Jakub: Já jsem vnímal tu klasiku a pop, co se u nás doma hrál, ale jakmile byla možnost – na začátku 90. let, hned jsem zabrousil do elektroniky. Jenže to už je tak dávno  Třeba moje první CD byla Björk – Debut, to je rok 1993, to už je přes 20 let. Takže z popu a klasiky jsem skočil rovnou do tohohle.

Marek: Myslím, že jsi skočil rovnou do kombinace obojího. Zrovna Björk měla na začátku kariéry období free jazzu...

Jakub: Myslíš třeba The Sugarcubes?

Marek: No jasně. A jak ses vůbec dostal k tomu, že máš obchod s hudbou?

Jakub: Já jsem chtěl vždycky dělat s hudbou. Neumím zpívat, tak to dopadlo takhle, že hudbu prodávám. Nejdříve jsem byl zaměstnaný v Brně, následně v Praze. Nakonec se naskytla možnost mít obchod, tak jsem do toho šel. Už to bude 10 let. Napřed v obchodním centru a pak u Žižkovské věže. V květnu to budou 3 roky. Nakonec jsem se nastěhoval nad obchod a teď jsem místní magnát. Magnát tohohle rohu 

Nicméně to je zase kvůli akcím které tu pořádám, kvůli hluku… To byl největší problém. Samozřejmě nejvíc hluku z obchodu jde nahoru do toho bytu.



Vendula: Takže tys tou muzikou vlastně vyhnal nájemníky, co tu bydleli, aby ses mohl sám nastěhovat!

Jakub: No.. asi trochu jo. Je to jednoznačně nejhlučnější byt. Dál už ten hluk moc nejde. To je výhoda, protože když tady máš aparaturu a ještě otevřeš v létě dveře, tak je to randál. Ale zase je to zajímavý, lidi jsou zvědavý, koukají z oken, kdo to tu vyhrává…

Vendula: A kdo ti tu hrál ze zajímavých muzikantů?

Jakub: Už docela hodně kapel. Vždycky když je ‚record store day‘ – což připadá na 3. sobotu v dubnu každý rok, tak tady děláme koncerty. V rámci tohohle dne u nás hráli namátkou Palermo, Kieslowski…

Vendula: To jsou hezcí lidé.

Jakub: No právě, všichni jsou moc fajn. Loni mi tu hrála Suzie Stapleton. To byl velice povedený koncert. V prosinci pak dvojice Tvrdý/Havelka. Představovali tu desku ‚U nás v garáži‘. Hodně lidí se na ně přišlo podívat.

Vendula: Martine a co tvoje historie?

Martin: Kde mám začít…

Jakub: Dá si někdo pivo?

Všichni sborem, včetně fotografa: JÁ!!! (smích)

Martin: Já vůbec nejsem z hudební rodiny. Mě muzika úplně míjela a když se mám sám zamyslet nad tím, kdy jsem poprvé potkal muziku, tak jsem si vzpomněl úplně přesně. Bylo to ve třetí třídě, bylo to na škole v přírodě a byla diskotéka. Vybavuji si soutěž v tanci a já jsem tančil s Aničkou Červáškovou, kterou jsem tenkrát hrozně miloval…

Marek: Počkej, co když to bude číst?!

Martin: Tenkráááát jsem ji miloval. Tenkrát! Do teď si pamatuju ten pocit, že když muzika hraje a já tancuju, tak je to super. Když přišla střední škola, přišel punk. Znouzectnost..

Všichni: Na zdraví! (ťukáme si lahváčema)

Marek (k fotografovi): Ať tam nemáme ty fotky s pivem!



Martin: Od punku jsme se dostali k hip hopu, začali jsme brát do rukou fixy a spreje. Začali jsme dělat různé pí*oviny. To už přišli Cypress Hill, Public Enemy, člověk se začal hejbat do rytmu a zjistil, že rytmus je super. No a pak se jednoho dne stalo, že člověk poslouchal nějaké Radio 1 a dozvěděl se, že někde v továrně je nějaká divná akce, kde budou hrát lidi, co si říkají dýdžejové. S kamarádem jsme vyrazili a nastal zlom. Najednou potkáš 3000 lidí, já jsem poprvé zažil co to je, dát si panáka, zavřít oči a ruce nahoru. Psal se rok 1999 a já jsem okamžitě pochopil, že tohle chci dělat. Neměl jsem zázemí, neměl jsem kámoše a hledal jsem, co se s tím dá dělat. Tenkrát se otevřela škola pro DJe a já byl jejich první žák. Učil mě Ghonzales, potom Pavel Krejdl a já začal hrát. Hrál jsem techno zhruba 10 let. Nicméně jsem pak pochopil, že všechno, co mě na technu baví a zajímá jsem už objevil. Pak přišla dvouletá kapitola, kdy jsem šel zpátky časem a hledal jsem, jak to všechno začalo – Detroit techno, Jeff Mills a podobně. To trvalo asi 4 roky, ale byl jsem vyčerpaný. Rozhodl jsem se, že na to kašlu, měl jsem pocit, že vezmu desky a nasypu je do Vltavy. Pár let jsem si dal pauzu a pak přišlo Serato a Final Scratch. V ten okamžik jsem si uvědomil, že můžu cokoliv. Objevil jsem novou dimenzi hudby a od té doby se vůbec neprofiluji. Odmítám škatulky a když mi někdo něco pustí, neumím říct, jestli je to house, tech-house..

Jakub: Já to taky nemám rád, jenže lidi mají rádi nálepky, chtějí na všechno dát správné štítky…

Martin: Myslím, že v tomhle je ta nová doba strašně složitá. Já jsem povoláním novinář, psal jsem pro několik plátků. S jedním známým jsme dělali analýzu českého hudebního prostředí a najednou zjistíš a pochopíš, jak to tady funguje. Je složitý v dnešní době pracovat s hudbou – ať už jako muzikant, mít obchod… a dělat ji od srdce, protože najednou zjistíš, že lidé jsou ochotní a schopní vnímat jenom ty prvoplánové věci.

Vendula: Ale není to tak, že dělat hudbu srdcem je jediná správná cesta? A dokonce si myslím, že pokud tě to má někam dostat, tak to jinak než srdcem dělat nelze.

Martin: Je samozřejmě otázka, proč to děláš… Není to ani tak o byznysu. Já když někde zahraju Aphrodita, mají všichni ruce nahoře. Problém je v tom, že v tuhle chvíli je Aphrodite Helenka Vodráčková drum’n’bassu. Když chci, aby lidé reagovali, zahraju Aphodita. Jenže mě už tohle nebaví. Já už si hraju pro sebe. Jako když máš radost z podařeného tříminutového mixu, má to příběh, zkrátka všechno je tak, jak má být, ale vnímáš to jenom ty. Spousta lidí má každý večer Ordinaci v růžové zahradě a když pak vidí nějaký artový film, tak ani neví, co v něm mají hledat, co v tom vidět hezkého. Tak to chápu i s tímhle projektem. Je to sice trochu punk, možná to ani nikoho zajímat nebude a nakonec si tu jenom uděláme pár hezkých odpolední. Ale je potřeba to nevzdávat a snažit se, prostě nestát na místě. Když jsme dělali tu analýzu hudebního prostředí, tak jsme začali na základních školách. Zjišťovali jsme, jak se u nás vlastně děti učí muziku. Prvním setkáním je hudební výchova. To známe asi všichni – přišli jsme na základku, nejdříve jsem se učil houslový klíč a noty. Pak přišla hudební teorie – Beethoven, Bach a historie. A když jsem pak začal mutovat, tak mě postavili před třídu a musel jsem zpívat Ach synku, synku.

Marek: Přesně!



Martin: Neuvěřitelná potupa! Výsledkem bylo, že jsem odcházel ze základky a z duše jsem nenáviděl muziku. Až pak, když jsem potkal punk jsem si uvědomil – wow, tohle je muzika! Když jsme se pak podívali do Švédska, fór je v tom, že tam se učí hudební výchovu jako my. Jen s tím rozdílem, že dítě dostane do ruky hudební nástroj a výsledkem má být to, že na konci základní školy složí vlastní písničku. V ten okamžik už to dítě muzice rozumí, už ví, jak se skládá a umí do ní promítnout vlastní pocity. A potom se z něj stane posluchač. A takovému posluchači, když mu pustíš Aphrodita, řekne – hele, to mě nebaví, to znám, já chci něco nového. U nás je to naopak, sem přineseš nové věci a lidi chtějí, ať hraješ Aphrodita.

Jakub: Já Aphrodita třeba moc neznám…

Vendula: Já taky moc ne, já jsem se s drum’n’bass nějak moc nepotkala.

Jakub: Já bych si ho nepustil ani tenkrát ani teď!

Marek s Martinem (dvojhlasně): Tenkrát to bylo fakt dobrý!!!

Martin: Mělo to groove, ale už je to pryč, už mě to se*e, mám pocit, že hraju Helenku.

Jakub: Mě tohle úplně minulo, v době kdy byl breakbeat na vrcholu, já jsem poslouchal druhou desku Sigur Rós. To byl rok 1998? 1999?

Vendula: V roce 1998 mi bylo 12…

Jakub: Jo?

Martin: Takže v té době jsi byla ve vaně a hrála si s gumovou kachničkou.

Marek: A tím se dostáváme k Vendule, jedinému ženskému subjektu v našem.. gangu kritických duší.

Vendula: Když jsme u toho věku dvanácti let, tak tam někam bych zasadila svůj první hudební zlom, a sice když jsem se skrz tanec, což jsem dělala jako volnočasovou aktivitu, dostala k hip-hopu. Cypress Hill, Beastie Boys, Chaozz, PSH a tak. To pak poměrně razantně přešlo k rocku - Nine Inch Nails, Rage Against the Machine. Tvrdší hudba mě potkala okolo věku čtrnácti let a pojí se to s tím, že jsem začala jezdit na snowboardu a potkávat lidi, co se kolem toho motali. Ti mě naučili jezdit a poslouchat, co se na tvrdou slečnu slušelo a patřilo. Zkoušela jsem i skate, ale strašně jsem se na něm rozbila…

Marek: Taky jsem se rozbil.

Vendula: Taky? No já mám na ruce pěknou jizvu, pak už jsem na to nestoupla, zůstala jsem jen u snowboardu. Začala jsem chodit s jedním pankáčem, co vypadal jako Ježíš a ten mě přivedl k punku. To už bylo období nejhlubšího vzdoru, nosila jsem martensky a barevný vlasy. Mně bylo 16 a maminka z toho nebyla šťastná. Já jsem chodila na biskupské gymnázium a nosila roztrhané džíny, takže si umíte představit, jak to probíhalo..

Marek: Slon v porcelánu!

Vendula: Pamatuji si scénu, kdy jsem si přes noc ušila kabátek ze starého bílého chlupatého přehozu přes postel.

Jakub: Z leskyma jako?!

Vendula: Přesně z toho a k tomu jsem měla roztrhané džíny. Sedla jsem si ráno do auta, že teda jedeme do školy a maminka mě poslala, ať se jdu převléknout, nebo mě do školy neodveze. Ovšem to by znamenalo pozdní příchod, tak nakonec vyhrálo menší zlo a já jsem jela do školy v dece… 

Jakub: Přišla jsi do školy, dostala jsi hostii a jelo se dál!

Vendula: Chudáci rodiče. Punk se mě držel hodně dlouho, ale pak mi zavolal jeden kamarád, ať se připravím, že mě vyzvedne dodávkou a že jedeme na party. Bylo to v létě a já jsem mu řekla, že nikam nejedu, že nevím, co bych tam dělala, když to neposlouchám. Nedal se odradit, vyzvedl mě a odvezl na Czech Tekk. Byl to tenkrát velmi vydařený ročník a já jsem viděla všechny ty věci, které jsem jako pískle vidět neměla. Nicméně bych lhala, kdybych tvrdila, že mě to neokouzlilo. Chytlo mě techno a začala jsem jezdit na techno akce.



Martin: A nosila jsi kožíšky?

Vendula: Kožíšky úplně ne, ale zvonáče a účes alá král Kazisvět, hlava pomazaná. Vypadala jsem jak debil. U nás se jezdilo do různých kulturáků a konaly se akce typu Cosmic Trip.

Marek: A ty jsi odkud tedy?

Vendula: Ze severních Čech. Tím moje vymezování skončilo, přehoupla jsem se přes kritický věk dvaceti let a začala si rozšiřovat obzory napříč žánry. Můj děda miluje jazz, takže i tímhle směrem. Taky mě zasáhla éra francouzského electra. Milovala jsem Justice, když tenkrát přišli, byli jako zjevení a dodnes mě mrzí, že to byla ‚one album‘ záležitost.

Marek: Jsou z nich totální šašci.

Vendula: Bohužel.

Martin: Já jsem je z duše nenáviděl, byl jsem technař a tohle mi přišlo jako otřesná debilní muzika.

Jakub: Já už jsem v té době prodával hudbu a bylo to děsný retro.

Marek: Takový dozvuk po Daft Punk, filtrované kytary… Já už si Justice dneska moc neposlechnu.

Vendula: Já taky ne.

Marek: Sleduji spíš ty, co ještě produkují hudbu – Simian Mobile Disco, Boys Noize, ale všichni šli víceméně do hajzlu.

Vendula: Byla to taková velká zábavná vlna, která rychle odezněla.

Marek: Jakube, jaké jsou pro tebe zásadní desky?

Jakub: Björk mě zasáhla. Hodně. Já jsem vždycky poslouchal alternativní věci. Baví mě chaos a rozbité věci, čím složitější, tím lépe. Ambient mám rád. Orbital a Orb jsem taky hodně poslouchal. A Apollo 440. Pak plačtivé věci. Sugur Rós mám rád.

Vendula: Sigur Rós jsou i moje srdcovka. Viděl jsi dokument Heima?

Jakub: Ano.

Vendula: A líbilo se ti to?

Jakub: Jo.

Vendula: Já jsem tomu musela dát 5 hvězdiček, byla jsem okouzlená.

Marek: Mně to přišlo strašně strohý a jednoduchý, tím myslím, že tam dávají srdce na dlani – bez přetvářky, bez pozlátka.

Vendula: A pak Nick Cave & Bad Seeds! On je temnej, záhadnej a to mě neskutečně rozpaluje 

Marek: On je totální démon!

Jakub: A co taková britská vlna? Oasis a Blur?

Marek: Mě bavili třeba Gorilazz.

Martin: Goldie!

Jakub: V devadesátým pátým jsem byl v pakulu (Palác kultury, pozn. red.) na Björk a předskokan byl Goldie. Oni spolu v té době píchali…

Vendula: Píp!!!



Jakub: On jí předskakoval a mělo to neskutečnej náboj!

Marek: Goldie hodně chlastá, a tak je docela v prdeli ne…

Jakub: Co Proboštský jezera? Jezdili jste? Kolem roku 2000? To bylo taky docela zásadní bych řekl…

Vendula: A vycházel tenkrát Tripmag!

Martin: Nejdřív to byl Trip2house… Pak Trip, pak Tripmag, Xmag…

Marek: A pak se Bleha zbláznil :D

Jakub: A odpověď na moravský techno byl Hradhouse.

Vendula: Tam jsme asi jezdili všichni. Já si pamatuju, jak dělali do Tripmagu ankety s vyjetýma lidma. A dávali jim otázky typu: „Jak hluboký je DJ Deep?“.

Jakub: Na jezerech?

Vendula: Taky, taky. Lidi nosili plyš a trička s anglickou vlajkou.

Jakub: Byly tam i velký jména jako Chemical Brothers, ale mě utkvěl v hlavě třeba Ralf Mayers.

Martin: Jóooo!

Vendula: Já z té doby sjížděla Green Velveta.

Jakub: Tahle doba taky měla co říct.

Vendula: Vznikla tehdy hodně silná subkultura.

Jakub: To je fakt. Dál si vybavuju třeba Felixe Da Hauscat! Měl tehdy set v šest ráno, svítilo sluníčko a on tam jel jak blázen!

Martin: Když byl ještě prapůvodní Trip – před tím, než začali vydávat cédéčka, vyšla v jednom z prvních čísel kazeta. Felix Da Hausecat – z Radosti nebo z Roxy. Legendární!

Vendula: Máš tu kazetu ještě?

Martin: Ne.

Jakub: Já možná jo, já jsem to sbíral.

Vendula: Tak uděláme veřejnou výzvu! Čtenáři, jestli to někdo z vás má, odměna vás nemine!!  No a co my? Proč to vlastně děláme? Proč tu sedíme?

Martin: Protože když budu chtít bejt hnusnej a pohanit nějakého neumělce, nechci, aby to slyšeli jen lidi v hospodě!

Marek: Já tedy doufám, že nebudeme jenom hanit, že budeme vybírat pěkný desky. Podsunout lidem nápad na dobrou muziku, která může být zajímavější, než hrají středoproudá rádia.

Jakub: A u mě je to jasný! Já to dělám z plezíru  (smích)

Vendula: Já se klidně přiznám, že to dělám ze sobeckých důvodů. Myslím si totiž, že tu sedím s pány, kteří mají dobrý hudební vkus a já si tak rozšířím obzory. Nerada zůstávám na jednom místě, nesnáším stagnaci. A taky pro prachy to dělám, aby mi konečně začali pořádně platit. Chci už tu svou jachtu a v sazce mi zatím nic nedali.

Jakub: Už to máš vypnutý? Dáme si meruňkovici?

Vendula: Tak. A teď konečně bude ten večírek, kvůli kterému jsme tady… To je jeden z důvodů – pivo a jídlo.